O velkobítešském pohostinství

Jez, pí, hoduj, frejuj, hřeš a buď vesel,
kdo ví, kdy stín by smrtí vzešel,
užiješ rozkoše za života zde živého,
po smrti nezvíš, co jest kde bylo dobrého.

Zemská silnice a dálnice D1

Těmito slovy si zdejší kupec a primátor Daniel Glos ospravedlňoval v 17. století radost ze života. Naopak ke střídmosti vedla Bítešské vrchnost, která kupříkladu v roce 1711 vytýkala obci přílišné výdaje na vyživování různých lidí a koní. Je otázkou, zda mohly být výdaje nižší vzhledem k poloze města na zemské silnici. Právě tato zemská silnice bývala od 13. či 14. století určující pro podobu zdejší pohostinnosti. V současné době je jejím ztělesněním dálnice D1.

Kompletní stravovací služby

Kombinace dálnice a snadné dostupnosti centra města je zde základem rozvoje kompletních stravovacích a ubytovacích služeb. Je tu možno se občerstvit v několika restauracích či bufetech, cukrárnách, kavárnách, nakoupit lze i v uzenářství, pekárně, prodejnách potravin, ...; vlastně tu lze nalézt vše, co je třeba k zajištění kompletního pohoštění. Předchůdce většiny těchto služeb lze dohledat již ve středověku, přičemž úroveň jednotlivých oborů v průběhu času kolísala v souvislosti s dobovými okolnostmi a jednotlivými na ně vázanými osobnostmi.

Městské cechy

Restaurace vycházejí z privilegia na vaření a šenkování piva, doložené k polovině 14. století a vázané do poloviny 19. století na 33 domů na náměstí. V souvislosti s rozvojem poštovnictví byly v první třetině 19. století určeny dva podniky jako zájezdní hostince, které měly v přízemí restauraci, v patře ubytování, ve dvoře stáje pro koně a přístřeší pro vozy, a také zahradu pro kuchyň. Řezníci měli již počátkem 15. století svůj cech a 12 masných krámů. Zdejší pekaři posílili později; cechovně se osamostatnili až v roce 1754. Za předchůdce cukráren lze považovat perníkáře, z nichž první tu je doložen k počátku 15. století. Samotné cukrárny započaly svou nepřetržitou přítomnost ve městě koncem 19. století. V polovině 20. století byly přes likvidaci živností veškeré obory centralizovány, načež se v 90. letech 20. století navrátily do soukromé sféry s novými výzvami.

Jan Zduba