Koncert BHP - mimořádný na druhou aneb Jak pan Mašek měnil zlato za zlato

V chrámové lodi bítešského kostela panovalo ticho jako před bohoslužbou. Občas je přerušily kroky dalších příchozích, jejich usedání do lavic, jinak nic. Publikum mlčelo. Mnozí hleděli na dosud prázdné pódium, připravené před oltářem. Ticho. Najednou naplnil prostor kostela stříbrný hlas – mnoho hlasů. Vznášely se odněkud shory, obklopovaly nás – ty dívky jsou snad neviditelné?

Nebyly. Členky Královéhradeckého pěveckého sboru Jitro přicházely odzadu v zástupu pomalým krokem za zpěvu jednohlasého chorálu. Jejich krásné hlasy zněly i při nastupování na stupínky. Třicet osm dívek a jeden mládeneček.
Předstoupil dirigent, prof. Jiří Skopal. Uváděl jednotlivé církevní skladby, ale my jsme snad ani nevnímali jeho slova, jen čekali, až zase zazní zpěv. Není jednoduché popsat prožitky, které v posluchačích vyvolávaly krásné cvičené hlasy sólistek i sboru.

Potom, v polovině koncertu nám připomněl pan profesor, že ví o našich hodech, a proto druhou část naladí sbor na veselejší notu. Dosud vážné dívky se usmívaly, přemístily do skupinek a zazněl úvodní sbor ze Smetanovy Prodané nevěsty, oživený gesty, která k tomu patří. Následovala směs lidových písní upravená Otakarem Jeremiášem, Bošilecký mostek – a najednou nás, publikum, měl pan dirigent „v hrsti". Otočil se k nám a učil nás sloku písně „Vijte holky věnce". Opravdu naučil. Charismatický pan Skopal svým přísným zrakem pronikal mezi lavice k publiku, sledoval, jestli poctivě opakujeme předříkaná slova, pedagogicky opakoval, povzbuzoval a opravdu se mu podařilo přimět část posluchačů víceméně ke spolupráci. Když byl s naším výkonem spokojen, předstoupila před nás skupina dívek. Zpívaly sloku – jako ptáci, doslova: čiřikaly, cvrlikaly, pípaly - a na dirigentův pokyn vždy (ovšem za podpory sboru) jsme spustili refrén Vijte holky věnce, která má mládence... Stále otočený k nám, že jsem i já měla pocit, že kontroluje, jestli i já zpívám. No, využila jsem zpěvu na „playback", protože jsem nechtěla být vykázána před závěremkoncertu(kdo mne zná, ví, o čem mluvím).

A potlesk, potlesk vestoje, dívky v čele s panem profesorem odcházejí středem kostela k východu. Ale objevil se člověk, který je i s dirigentem přiměl k návratu. Pan Mašek. Okouzlen zpěvem pozapomněl na svůj připravený závěr a rozhodl se to napravit, což se mu stoprocentně podařilo. Vytáhl z kapsy měšec zlatých bítešských rychtářských dukátů a se slovy, že „...zlato v hrdle se má platit zlatem", jej předal dirigentovi. Ten vzápětí pokynem poslal děvčata ještě jednou na pódium a dal znamení k úspěšnému opakování společné písně „Vijte holky věnce. Tak se – aspoň ti, kteří opravdu zpívali – na chvíli mohli cítit jako členové toho nádherně znějícího sboru, který dokázal pozastavit čas, osvěžit vyprahlé duše křišťálovou vodou krásy (no opravdu jsem to jinak vyjádřit nedokázala).

Při odchodu z kostela, obklopeni ještě zpěvem, jsme nevnímali ani zvučné vyhlašování borců z farské zahrady, ani ladění nástrojů rockové kapely u sokolovny (nebo už hráli?)
Děkuji za všechny návštěvníky koncertu, členy i nečleny BHP jeho výboru, že nám takový zážitek umožnil. Co dodat? Brzy nashledanou v opraveném kulturním domě.
(P.S. Decibely interpretů na našich koncertech jsou umírněné, takže nám padání stropu nad hlavou nehrozí. I když...ta sobotní sopránová fortissima...)

Zora Krupičková