BÍTEŠSKO - kulturně společensko informační portál

Polokulaté jubileum hudebního půlkruhu

První říjnové úterý přišli do bítešského kulturního domu „po prázdninách“

příznivci klasické hudby na první koncert BHP – již patnácté sezóny. Patnáctkrát dokázal program Bítešského hudebního půlkruhu přilákat své posluchače na známá jména skladatelů a jejich interpretů, tolikrát také pomohl obecenstvu odhalovat krásy hudby i dosud málo poznané.

Za tu dobu se na některých sedadlech vystřídaly desítky posluchačů, jiná každoročně obsazují „štamgasti“ (jak nepěkné slovo) již patnáctým rokem.

Pan Mašek si z nás, pravidelných posluchačů, vychoval za tu dobu vzorné návštěvníky, kteří se naučili hudbu vnímat, porozumět jí a dokáží se i během koncertu „vzorně“ chovat. Jen poslední půlrok nás trochu zanedbával. A tak se tentokrát přišel – k naší velké radosti – přesvědčit, zda jsme bez něj trochu „nezvlčili“. Ale měl z nás radost. My z jeho přítomnosti také.

V programu prvního koncertu vystoupili violoncellista Jan Škrdlík a klavíristka Šárka Besperátová.

Po Janáčkově Pohádce pro violoncello a klavír nás čekal nový zážitek:

společně s Debussyho Sonátou pro violoncello a klavír běžel na plátně němý film, o jehož vzniku a námětu nám Jan Škrdlík vyprávěl. I my jsme si vzpomněli, jak v televizi Nova před třemi lety informovali posluchače o ztrátě vzácného violoncella, které patřilo právě Janu Škrdlíkovi. Po výzvách z obrazovky se sám zloděj hudebníkovi přihlásil a oznámil mu, kde nástroj najde . Zároveň mu sdělil, že už volal policii, aby opuštěné stavení hlídala, aby nástroj zase někdo neukradl. Co vedlo zloděje k vrácení – svědomí nebo obava z možného vězení, to se panu Škrdlíkovi nepodařilo zjistit. Co se mu ovšem podařilo, byl námět k filmu, původně zamýšleného jako pantomimická kreace na Debussyho skladbu.Vystupují v ní typické postavy francouzského divadla Colombína, Harlekýn, Pierot a Doktor. Hudebník je sám ve filmu obsazen právě jako hráč na violoncello, které mu herci z různých pohnutek ukradnou a potom právě z různých pohnutek vrátí. Rozuzlení se ovšem liší od skutečnosti. Pan Škrdlík by se sice mohl – tak jako ve filmu - vydat za roztančenou skupinou herců, ale svůj nástroj by nikdy nenechal odplavat po vodě.

Ve druhé části nás čekala Sonáta pro violoncello a klavír Sergeje Prokofjeva, světově uznávaného umělce, ve své sovětské vlasti ovšem vládou přísně sledovaného a omezovaného.

Přídavky jsme vytleskali dva, jeden krásnější a líbeznější než druhý, i když z pera skladatelů velmi vzdálených. Tím prvním byla píseň M.Štědroně z filmu Balada pro banditu Ani tak nehoří…Skladatel ji spolu s dalšími upravil pro violoncello a klavír právě pro Jana Škrdlíka. Na úplný závěr zazněla Saint Saënsova Labuť z Karnevalu zvířat. Nemohli nám na cestu domů zvolit lepší rozloučení. Kolem půlměsíce na obloze se už sice trochu rýsovalo kolo, ale večer byl téměř vlahý a plný hudby, kterou jsme si odnášeli domů.

Pane Mašku, a zase si nás přijďte příště zkontrolovat.

Zora Krupičková