Recenze: Belfiato Quintet

  • Vytisknout

zpravodajKonečně jsme se dočkali prvního řádného koncertu 17. sezóny BHP. Píši „řádného", ale hned od počátku byl řád, na který jsou stálí posluchači a návštěvníci koncertů zvyklí, poněkud narušen. Sousedé v řadách si spolu tiše povídali, neviděli se od posledního koncertu v minulé sezóně, blížila se doba zahájení – a najednou nastoupilo pět mladých hudebníků na svá místa, my je samozřejmě přivítali potleskem – ale něco nám chybělo. Spíš někdo. Uvítání pana Maška.

Na koncertech většího rozsahu ve velkých městech je běžné, že na scénu přijdou interpreti a začnou hrát. Ale u nás jsme si zvykli na slova o současném i příštím koncertu, kterou pan Mašek prokládal svými vtípky a poznámkami – a najednou nic? Zvyk je železná košile a my se najednou cítili jako opuštění sirotci, i když nás z toho brzy vyvedly tóny Rejchova Kvintetu Es dur. Po dokončení první věty byla na hudebnících vidět vteřinka očekávání, (začnou – nezačnou tleskat?), proto ztuhli ve svých pozicích a vyčkávavě se po sobě podívali; samozřejmě jsme nezačali. Máme přece hudební vychování. Potom koncert probíhal již i s dodatečným slovem pana Maška a Otto Hasoně „podle plánu". Snad až na závěr. Pan Hasoň si tentokrát vyzkoušel roli předávače květin umělcům. Šlo mu to pěkně, jen současné předávání a fotografování toho předávání bylo dost obtížné.

Vrátím se k programu koncertu. Budu hovořit asi za většinu přítomných, že jména Ligeti a Francaix nám nebyla známa, stejně jako jejich tvorba.

Ve svém komentáři k Ligetiho skladbě nás jeden z hudebníků informoval o jednom ze zdrojů jeho inspirace – romantiky Chopinem a Schumanem, ale zatajil nám, že druhým inspiračním zdrojem mu byla domorodá hudba subsaharské Afriky. (Díky, Google.) Proto ta rytmická složitost, hravost i lehkost (bagatela - zlehčení). Jak jsem slyšela odezvy po koncertu, znalci Kubrickovy Vesmírné Odyssey docela pochopili, proč si režisér zvolil právě Ligetiho hudbu.

Také skladba J. Francaixe nás zavedla do končin pro nás dosud nepoznaných. Některými kritiky prý byla jeho hudba považována za málo srozumitelnou a dále se nevyvíjející. Ale snad právě jeho styl, vyznačující se proměnlivostí, lehkostí a vtipem, tak „seděl" mladým interpretům. Viditelně si skladbu užívali a dostali svým projevem i nás. Jen ten vytleskaný přídavek nezněl jako libá uspávanka na dobrou noc, na kterou jsme my z BHP od interpretů zvyklí.

Cesta domů byla příjemně podzimní. Pouliční lampy prosvětlovaly barevné listí, a kdo šel Tyršovou ulicí, mohl obdivovat podsvětlené oranžové listy škumpy ze zahrádky Klímova baru.

Ještě k mladým návštěvníkům koncertu. Bylo takřka symbolické, že jeden z hudebníků věnoval svou květinu v první řadě sedící malé slečně - školačce. Pochvalme děti a především jejich rodiče, kteří jim dopřávají doteky jiné hudby, než znají z běžného života. Na takovou výchovu uměním se asi zdá být školní výuka krátká. I když...pokud by v některém pedagogu plála malá jiskřička, dovedl by s ní zažehnout i ohýnek v některých svých svěřencích. Takový občasný společný zážitek mimo učebnu by nebyl tak špatný nápad. Jen ta jiskřička...

Zora Krupičková

Foto: Otto Hasoň

Nahoru